NENÍ TO TVOJE VINA. Co často neříkáme dětem, které vyrůstají mimo svou rodinu. Střípky z konference a aktivity MPSV

6.12.2019, Sekce: Aktuality

Jak se vyvíjel systém péče o ohrožené děti? Jaké jsou potřeby dětí, které jsou odděleny od svých rodičů? Co zažívají? Co by chtěly jinak? Jak vnímají odchod z „děcáku“? Jaké to je jít v 18 letech za svobodou? Co můžeme udělat pro to, aby se děti vyrovnaly s tématem života mimo svou rodinu co nejlépe? V Praze proběhla 19. listopadu konference Dítě v systému, kterou pořádal spolek Mimo domov. Přinášíme vám shrnutí příspěvků a také informace o souvisejících aktivitách projektu MPSV.

Tématem konference bylo putování dítěte systémem ve chvíli, kdy je odebráno z vlastní rodiny. Účastníci a účastnice panelu debatovali o tom, zda je dítěti nasloucháno, jaké má vyhlídky, jak vypadají jeho dětství a dospívání a zda jsou ošetřena jeho traumata. Společně se dívali na slabší a silnější místa v systému péče o ohrožené děti. Smyslem konference bylo navázání dialogu směrem k dítěti a jeho potřebám, jak zmínila Klára Chábová, ředitelka spolku Mimo domov. Podpořit to má i představené hromadné dovolání, které usiluje o zkvalitnění systému podpory dětem, které vyrůstají mimo domov. Poslání dovolání si vzala za své zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková, která vystoupila na konferenci a jež ho chce směřovat vládě.

Na konferenci debatovali odbornice a odborníci, kteří se v praxi setkávají s ohroženými dětmi a mladými dospělými (zástupci OSPOD, veřejné správy a samosprávy, justice, neziskových organizací, dětských domovů či pěstouni a terapeuti). Svou zkušenost však sdíleli i mladí lidé, kteří vyrůstali mimo domov.

„Uvidím své kamarády? Kdy půjdu domů? Co bude dál?“

Program se soustředil na klíčové okamžiky v životě dítěte – odchod dítěte z rodiny, život mimo rodinu a odchod z instituce. Ve všech těchto oblastech zaznívala potřeba získat pro sebe srozumitelné a pravdivé informace („nikdo se mě na nic neptal, nevěděl jsem, co bude“), která často nebyla naplněna. Obzvláště v situaci příchodu do zařízení, děti a dospívající nerozuměli tomu, proč pro ně přijela „paní v kostýmku“, proč museli odejít od rodiny, proč jejich mámě nikdo nepomohl. Měli strach. Vyrovnávali se dlouho s pocitem viny.

Někteří z nich také slýchali, že „pojedou na výlet“ – a s touto informací se ocitli v dětském domově. Tato praxe bohužel není minulostí, ale objevuje se i nyní. Jak zmínila Tereza Jandová ze Soukromého dětského domova SOS 92: „Z 10 dětí, které jsme přijali v tomto roce, 5 dětí slyšelo, že jedou na výlet.“

Proč se s dětmi nemluví

Na konferenci zaznělo i srovnání se situací odsouzeného k odnětí svobody. Jak uvedl Martin Beneš, soudce z Okresního soudu v Mostě, odsouzený vždy ví, za co dostal trest, na jak dlouho, je poučen o podmínkách propuštění. Má tedy více informací než děti, které jsou odděleny od svých rodičů. Jak ukazuje praxe, děti často nedostávají pro ně důležité informace, což má dopad na jejich vývoj a sebevědomí.

Na potřebě dobře ošetřit a připravit příchod dítěte do zařízení se přítomní shodovali. Například Lucie Salačová z organizace Šafrán dětem zmiňovala, že v systému chybí průvodce dítěte, který by spolupracoval s OSPOD a pomáhal by dítěti zvládnout tuto náročnou situaci (včetně plánování drobných kroků, pomoci při kontaktu s rodinou apod.).

Sdílena byla i dobrá praxe OSPODU Magistrátu města Hradce Králové. Světluše Kotrčová hovořila o týmové práci svých kolegů a popsala základní principy jejich práce – dvojice sociálních pracovníků se snaží vždy mluvit s dítětem, vnímají jeho emoce a respektují je; ujišťují dítě, že to, co se děje, není jeho vina; dítěti zároveň nic neslibují. Spolupracují i s dětským psychologem, když je potřeba. Velmi složité případy řeší tým složený z třech lidí (tzv. TOD, tým pro ohrožené děti), který spolupracuje s dalšími odborníky.

Materiály ke komunikaci s dětmi

Jak zaznělo od účastníků a účastnic debaty, dětem nemusí být jasné i například to, co obnáší pěstounská péče, jak to konkrétně vypadá. „Když se mě tenkrát ptali, jestli chci jít do pěstounské péče, tak jsem nevěděl, co to prakticky znamená, na jak dlouho tam půjdu… Myslím, že kdybyste se zeptali 90 % dětí, řekly by vám, že do pěstounské péče jít nechtějí, ale protože si neumí představit, co to přesně znamená. Chybí pravidelná komunikace mezi vychovatelem a dítětem,“ sdílel svou zkušenost Radek Laci.

K podpoře komunikace s dětmi a zjišťování jejich pohledu lze využít různé nástroje. Za tímto účelem vznikly např. ilustrované dětské sešity a komiks, které byly zpracovány v rámci projektu MPSV, který skončil v červnu 2019. Sešitky slouží k rozhovoru s dítětem na téma osvojení, náhradní rodinné péče, důvodů, proč děti vyrůstají mimo svou rodinu apod. Jsou určené pracovníkům OSPOD, ale i pobytových zařízení, škol či náhradním rodičům. Více jsme o těchto materiálech psali ZDE.

Na koho se taky zapomíná

Jsou to rodiče. „I když je dítě mimo rodinu, pořád rodinu má a často se na to zapomíná,“ uvedla svou zkušenost Petra Priknerová z organizace Cestou Necestou. Jak zaznělo, podporu potřebují všichni, kterých se odebrání týká, tedy nejen děti, ale i rodiče. Někdy však dochází k tomu, že se aktéři systému domnívají, že se situace dítěte vyřešila jeho odebráním. Zazněla i skepse, do jaké míry a zda vůbec probíhá sanace rodiny v tomto období. Přitom je třeba usilovat o to, aby se dítě mohlo vrátit do rodiny nebo pro něj hledat jinou alternativu rodinného prostředí. Situaci dítěte nepomáhá ani to, když se protahují soudní řízení – a právě o zrychlení, zpružnění opatrovnického soudnictví by se chtěla zasadit Helena Válková.

„Máme jedno dítě, ale plány dva.“

Řeč byla i o individuálních plánech ochrany dítěte (tzv. IPOD), za které je zodpovědný pracovník OSPOD, a plánech rozvoje osobnosti dítěte (tzv. PROD), které tvoří pracovník školského zařízení. Ten by měl znát konkrétní vyhodnocení a IPOD dítěte a spolupracovat na jeho naplnění (tedy na naplnění potřeb dítěte popsaných v plánu). V praxi tomu však často není. Někdy pracovníci dětských domovů či výchovných ústavů tyto plány nedostanou, což je v rozporu s podstatou plánování.

Co s tím? Podpora pracovníků OSPOD v terénu

Jak je zřejmé, na pracovníky a pracovnice OSPOD jsou kladeny nemalé nároky. Jak zmínila Světluše Kotrčová z magistrátního OSPOD Hradce Králové, je to „práce pro batmany“. Dalo by se říct i práce pro „supermanky“, vzhledem k tomu, že v této profesi dominují ženy, od kterých se očekává zdatnost v komunikaci a vedení případu, znalost legislativních předpisů a mnohé další. Proto potřebují pracovníci a pracovnice systematickou podporu, aby nebyli na náročné situace sami.

MPSV v tomto smyslu realizuje projekt, jehož cílem je mimo jiné podpořit kraje v naplňování základního práva dětí na život v rodině. Jedna z jeho aktivit se zaměřuje na metodickou podporu pracovnic a pracovníků OSPOD ve vyhodnocování potřeb dítěte a tvorbě IPOD, a to u dětí v různých typech pobytových zařízení (klíčová aktivita č. 2). Součástí projektu je i návštěva ústavních zařízení se zaměřením na naplňování potřeb dětí, které byly identifikovány ve vyhodnocení a IPOD (klíčová aktivita č. 3). Smyslem je rovněž podpořit všechny aktéry, kteří jsou v kontaktu s dítětem, ke spolupráci v zájmu dítěte. Více o projektu Podpora systémových změn v oblasti služeb péče o ohrožené děti, mladé lidi a rodiny v ČR najdete ZDE.

Systém tvoří lidi

O roztříštěnosti systému péče o ohrožené děti mezi 5 ministerstev není třeba se rozepisovat. Lidé v praxi, a především děti samotné, na něj naráží. „Každý si sleduje to svoje, občas se to špatně potkává.“… „Dítě by mělo být v systému, který reaguje na jeho potřeby, neměl by to být systém, kterého se dítě bojí,“ shrnul Josef Smrž z Krajského úřadu Středočeského kraje. O nesystémovosti v přípravě dětí na odchod ze zařízení se hovořilo v závěru konference. Slyšeli jsme výpovědi mladých dospělých, dobrou praxi v přípravě na život formou každodenní přípravy v některých dětských domovech, včetně intenzivní spolupráce s rodinou dítěte (a to i např. formou zřízení návštěvního bytu pro rodiče, kteří nemají možnost vzít si dítě na návštěvu domů). Zazněly zkušenosti z projektu Patron, jenž se zaměřuje na podporu dospívajících starších 16 let v přípravě na odchodu z ústavů, které přiblížil Lukáš Talpa z Ligy otevřených mužů. Patron či patronka, tedy dobrovolník či dobrovolnice ve věku 30 let a více, provází mladého člověka dospíváním, buduje s ním vztah, podporuje ho ve zvládnutí změny. Je s ním v kontaktu po jeho odchodu ze zařízení, motivuje ho např. k dokončení školy apod.

Slyšeli jsme celou řadu příkladů dobré praxe, která však často závisí na iniciativě ředitelů a ředitelek ústavů či aktivitě neziskových organizací. „Nemáme systémové řešení pro mladé lidi, kteří odchází z pobytových zařízení, chybí i systematická práce s rodiči. Stále se dějí případy, kdy jsou děti odebrány, aniž by byly vyčerpány jiné prostředky či jsou odebrány z důvodu nedostatečných podmínek v rámci bydlení, což je z hlediska legislativy nezákonné,“ shrnula v závěru konference ombudsmanka Anna Šabatová, která narážela i na absenci systému sociálního bydlení.

Pomoci víc slyšet hlas dětí by mohl institut dětského ombudsmana, o jehož zřízení se nyní uvažuje. Hlas dětí však může slyšet každý z nás, kdo tvoří systém péče o ohrožené děti. A co vy? Jak nasloucháte dětem/dospívajícím a zajímáte se o jejich pohled?

Zajímají vás zkušenosti mladých dospělých, kteří vystoupili na konferenci?

Více najdete v článku ZDE.

Nebo v článku ZDE.

Tématem se zabývá i film Igora Chauna – Dospělým ze dne na den. Více ZDE.

Tento článek vznikl v rámci projektu Podpora systémových změn v oblasti služeb péče o ohrožené děti, mladé lidi a rodiny v ČR.

Zpět do přehledu