O „nepoučitelných dětech“, aneb co zaznělo na mezinárodní konferenci k Traumatu a domácímu násilí

26.11.2019, Sekce: Aktuality

Jak souvisí prožité trauma s chováním dítěte/dospělého? Co se děje v mozku? Proč je potřeba traumatizovaným lidem poskytovat podporu? Jak můžeme měnit prostředí služeb tak, aby bylo pro lidi příjemnější a lépe reagovalo na jejich potřeby? Jakou podporu poskytují zahraniční služby, které pracují s lidmi bez domova, svým zaměstnancům? Nejen těmto okruhům se věnovala mezinárodní konference pořádaná MPSV v rámci projektu Podpora sociálního bydlení, která proběhla 7. listopadu 2019 v Praze.

Konferenci tvořily tři bloky věnované jednotlivým tématům: první byl zaměřen na úvodní vhled do problematiky traumatu, které bývá často na pozadí sociálních obtíží jedince. Následovalo představení zahraničních přístupů, které zohledňují práci s traumatem, ať už u klientů či zaměstnanců služeb – TIC a PIE („Trauma-Informed Care“ a „Psychologically Informed Environment“). V posledním bloku, který s tématem traumatu úzce souvisí, jsme se věnovali domácímu násilí. V každé části zazněly vstupy od renomovaných odborníků a proběhla také diskuze. Akce byla určena pro všechny, kteří pracují s lidmi bez domova, a jenž se tak mohou setkávat s traumaty či domácím násilím u svých klientů – tedy pro poskytovatele sociálních služeb, zdravotníky, lékaře, psychology, psychiatry a další. Přinášíme vám shrnutí příspěvků.

O důležitosti vztahu v raném dětství

V úvodní části nás klinický psycholog Radek Ptáček provedl souvislostmi tzv. toxického stresu, kumulovaných traumat a jejich dopadem na vývoj dítěte. Zažívat bezpečný vztah s blízkou osobou je od narození základním předpokladem pro zdravý vývoj dítěte. Klíčové jsou především první dva roky života dítěte, kdy se jeho mozek vyvine na cca 75 % své kapacity. Další zásadní období pro vývoj mozku je zhruba do 10 let věku dítěte, kdy se mozek rozvine o dalších cca 20 %. Poslední vývojové období mozku je zhruba do 26 let věku jedince. Mozek dětí, které neměly to štěstí zažívat výlučný vztah a vybudovat si tak bezpečnou vazbu s pečující osobou, zažívaly opakovaná traumata spojená se zážitkem ohrožení a strachu, se tedy vyvíjí jinak – to má vliv jejich další vývoj a chování. Jejich mozek primárně reaguje na stres (je nastaven na boj o přežití) a nevyužívá tu část, která je odpovědna za řízení chování a emocí. Takové děti se mohou projevovat např. agresí, úzkostmi, destruktivním či apatickým chováním, mají sníženou frustrační toleranci – jsou rychle podrážděné... „Je důležité vědět, že tyto děti nejsou zlé, ani nevychované, ale traumatizované a je třeba jim poskytnout bezpečí.“ Někdy se hovoří o „nepoučitelných dětech“, protože dělají stále tytéž průšvihy, ale ony se díky jejich strukturám v mozku poučit nemohou (totéž platí u dospělých).

Každý se může změnit…

Ale aby to neznělo tak bezvýchodně, jak poznamenal Radek Ptáček, každý se může změnit v průběhu života – je třeba těmto dětem/lidem poskytovat cílenou podporu, která spočívá zejména v možnosti zažít bezpečný vztah. Na agresivní chování však nelze reagovat agresí/trestáním, které dotyčného jen utvrzuje v tom, že svět je nebezpečné místo, ale cílenou podporou a postupným učením, jak regulovat emoce. „Každá jednotlivá pozitivní zkušenost, kterou dotyčný učiní s pracovníky pomáhajících profesí, může být korektivní, i třeba až za několik let,“ uzavíral Radek Ptáček. Zmínil rovněž, že jsou s kolegyní Terezií Pemovou zapojeni do Mezinárodní organizace, která se soustředí na prevenci zneužívání a zanedbávání dětí (ISPCAN). Je součástí pracovní skupiny, která se věnuje změnám legislativy, aby děti mladší 7 let nebyly umísťované do ústavní péče, což je limituje v jejich dalším životě. „Našim cílem není zrušit ústavní výchovu, ale zdůraznit, že je potřeba měnit ústavní péči tak, aby bylo možné mít EXKLUZIVNÍ vztah s dospělým.“ Jak bylo zmíněno výše, právě význam vztahu s pečující osobou je zásadní pro zdravý psychický vývoj dítěte, a to již od narození.

Přístupy zohledňující trauma a psychologické potřeby

Kolegové z Velké Británie a Irska nás seznámili s přístupy, které zohledňují trauma a psychologické potřeby, a to zejména při práci s lidmi bez domova či s lidmi s komplexními potřebami, jak zmínil Dermot Kavanagh z Cork Simon Community. Tyto přístupy v podstatě usilují o minimalizaci stresu a zplnomocňování klientů k převzetí kontroly nad svým životem. Vycházejí z výzkumů, z nichž vyplývá, že lidé s mnohočetnými traumaty, zažívající nadměrný stres, mají omezenou kapacitu fungovat v běžném životě – na úrovni mozku se dějí změny, které pak souvisí s jejich myšlením, chováním. Přitom je důležité rozlišovat reakce na trauma od projevů „problémového“ chování. Příklady těchto reakcí na trauma lze nalézt v materiálu ZDE.

O co tedy jde?

Přístup zohledňující práci s traumatem (TIC) je vědomá politika organizace, která při poskytování služeb, včetně např. vzhledu prostředí svých služeb, zohledňuje aspekt traumatu. Zaměřuje se přitom nejen na klienty služeb, ale i zaměstnance. „Je třeba podporovat zaměstnance, pokud chcete poskytovat podporu vašim klientům,“ zmínil Robin Johnson, který hovořil o zavádění TIC ve Velké Británii. Zní to jako jasná věc, ale jak si ukážeme blíže, v přístupu TIC se jedná o propracovaný systém podpory zaměstnanců.

TIC je postaven na 4 hlavních pilířích (více o jednotlivých oblastech ZDE):

• Povědomí o traumatu – zahrnuje širokou škálu opatření. Společným jmenovatelem je často proškolení veškerého personálu organizace (včetně např. pracovníků zajišťujících úklid, běžný provoz) v problematice traumatu a jak se projevuje u klientů, či jak ho mohou pracovníci poznat sami na sobě.
• Důraz na bezpečí – součástí jsou opatření, která zajistí bezpečí všem klientům, ale všímají si i bezpečí pracovníků; pracovníci by měli mít povědomí o možných spouštěčích traumatu.
• Příležitost k převzetí kontroly – protože bezdomovectví samotné vytváří pocit bezmoci, je třeba dát důraz na to, aby klienti měli možnost volby. Zahrnuje to mimo jiné i zapojování klientů do úpravy prostředí, plánování a hodnocení poskytovaných služeb.
• Zaměření na silné stránky (nikoliv na slabiny) – pracovníci pomáhají identifikovat klientům jejich přednosti a rozvíjet schopnost vypořádat se s problémy. Skrze rozvoj dovedností posilují odolnost klientů na trauma.

Jak podporujeme samotné pracovníky služeb?

Práce s lidmi, kteří mají za sebou komplexní trauma, klade vysoké nároky na pomáhající pracovníky. Ti sami mohou zažívat druhotné trauma a cítit tak podobné příznaky jako jejich klienti (jsou jimi např. pocity bezmoci, výkyvy v náladě, emocionální otupělost, nespavost apod.). Proto se v rámci přístupů TIC či podobného programu PIE věnuje velká pozornost podpoře pracovníků. Jak nám blíže představili kolegové z Irska, organizace se věnují průzkumu mezi zaměstnanci, kdy sledují skóre sekundárního stresu/traumatu a známky vyhoření, a následně se snaží zacílit podporu. Mají nastavený komplexní vzdělávací program a program podpory, který zahrnuje např. supervize, facilitovanou reflexivní praxi (vědomí, co jsou naše silné stránky, co ve službě funguje apod.), nezávislé důvěrné poradenství a možnosti vzdělávání. Zaměstnanci mohou rovněž využívat jógu, meditace či terapii. Důraz se klade na to, aby se zaměstnanci cítili dobře, a jsou podporováni v tom, aby uměli hovořit o svých potřebách.

Prostředí kultivuje lidi – jak naše služba působí na klienty?

Jednou ze zásadních oblastí, kterou TIC zahrnuje, je i vliv prostředí, kde se poskytují služby, na klienty (zda nevede k retraumatizaci, zda se klienti ve službě cítí bezpečně apod.). Jedná se jak o situování služeb v rámci města, tak celkový vzhled a vybavení služeb.

Např. Vincent Mulhern z Focus Ireland hovořil o tom, jak se jejich služba přesunula ze „špatné adresy“ v temné uličce na reprezentativnější místo v centru. Jak uvedl, prostory poskytování služeb působí útulně, vzdušně, jsou v pozitivních barvách, prosvětlené a celkově jsou otevřené, avšak zároveň poskytují prostor pro soukromí. Klienty při příchodu vítá pracovník na přehledné a otevřené recepci. V prostorech se též snaží vyhnout se předmětům a povrchům, které mohou být spouštěči negativních asociací, jako jsou mříže, kovové prvky apod. To všechno má na jejich klienty pozitivní vliv.  Řečníci doporučovali klást si při úpravě prostor služby otázky jako: Co chceme, aby prostředí o nás/naší službě sdělovalo? Cítí se naši klienti v prostředí vítaní? Nebo jako první věc při vstupu uvidí nástěnky s pravidly a zákazy v zařízení? Jak se cítí pracovníci v zařízení? Mají i oni pro sebe dobrý prostor (např. místnost pro zaměstnance).

Jak zmínil Gerard Spillane z Focus Ireland někdy pomohou i malé změny. Konkrétní opatření, která vedla ke zvýšení pocitu bezpečí u klientů a zároveň snížení jejich stresu a tím i snížení konfliktů při spolupráci s klienty, byla např. změna provozní doby (z původního nočního provozu centra pro lidi bez domova, tedy od 19 hod do 10 hod ráno, na celodenní provoz), hlavní jídlo začalo být podáváno uprostřed dne, ne až večer apod.

Více informací o přístupu TIC a PIE lze nalézt např. na pielink.net.

O českých zkušenostech s vytvářením bezpečného prostoru komunitního centra pro ženy a trans osoby bez domova pohovořila Lenka Vrbová z organizace Jako doma. Leitmotivem spolku je empowerment (zplnonomocňování) žen- klientek, které se často přímo podílejí na chodu služeb a jsou zapojovány do řady aktivit spolku. Aspektům traumatu, násilí ve vztazích, které ženy bez domova často zažívají, se pracovnice Jako doma věnovaly v rámci výzkumu „Stojíme na jejich straně!“ (Kolářová, Lindovská 2015), a soustředí se na něj i během poskytování služeb. Pro pracovníky pomáhajících profesí, které pracují se ženami bez domova, vydaly např. publikaci Společně jako doma bez násilí, která obsahuje praktické zkušenosti a tipy, jak zohledňovat při poskytování služeb aspekt traumatu a předcházet retraumatizaci klientek, a to z české praxe, ale i z Islandu.

Aby děti ohrožené násilím získaly pomoc včas

Poslední část programu se věnovala domácímu násilí. Petra Wűnshová z Centra Locika představila služby organizace, která primárně cílí na pomoc dětem, které zažívají domácí násilí, ať už jako přímé oběti či svědci. Pracovníci organizace usilují mimo jiné o to, aby se dětem dostalo včasné odborné pomoci – dle nynější praxe to může být i až za 6 let, kdy je dítě svědkem domácího násilí, přitom v zahraničí bývá standardem, že dítě musí dostat podporu a pro něj srozumitelné informace do měsíce. Pracovníci Centra Lociky poskytují mimo jiné rodičům terapeutické služby -  soustředí se na zastavení násilí v rodině a zaměřují se podporu rodičovských kompetencí. Na webu detstvibeznasili.cz, jež je součástí kampaně Buď rodičem hrdinou, je možné nalézt příručku pro rodiče, která obsahuje rady a tipy, jak se chovat v situacích, kdy se doma děje násilí.

Do jaké míry je dítě ohrožené, mohou odborníci pracující s dětmi posoudit i formou tzv. „trauma check listu“, tedy dotazníku, který vyplňují rodiče a zaznamenávají zde projevy chování dítěte.  Jak bylo zmíněno, tato metoda je určena pro psychology, ale i např. pro pracovníky OSPOD, pediatry a další odborníky a umožňuje stanovit pravděpodobnost posttraumatické stresové poruchy u dítěte k poskytnutí adekvátní podpory. Proškolení v této metodě zajišťuje Test centrum, více naleznete ZDE.

Od dětí jsme se přesunuli k dospělým, resp. ženám, které zažívají násilí ve vztazích. Zdena Prokopová přiblížila služby organizace ROSA-centrum pro ženy, která pomáhá ženám – obětem domácího násilí a jejich dětem. Podporu mohou získat např. v rámci azylového domu či na SOS lince. Jak zmínila Zdena Prokopová, v ČR je však nedostatek krizových lůžek a azylových domů zaměřených na problematiku domácího násilí - je jich v současnosti 90, přitom dle doporučení Rady Evropy by jich mělo být min. 1000 (1 místo na 1000 obyvatel). Více informací o činnostech ROSY lze nalézt ZDE.

 

A co vy, zohledňujete při své práci s klienty a klientkami aspekt traumatu? A jak pečujete sami o sebe?

Udělejte si test, zda vaše zařízení využívá principů Trauma zohledňující péče. Více ZDE.

 

Konferenci pořádalo MPSV v rámci projektu Podpora sociálního bydlení.

Prezentace mluvčích lze nalézt ZDE. V budoucnu zde najdete i záznam z konference.

 

Tento článek vznikl v rámci projektu Podpora systémových změn v oblasti služeb péče o ohrožené děti, mladé lidi a rodiny v ČR.

Zpět do přehledu