Zkušenosti jiných

Příběh první: Petr

Rozhodnutí přijmout do náhradní rodinné péče dítě by mělo být pečlivě uvážené z mnoha různých hledisek. Budoucí náhradní rodiče by měli vědět, že přijetí dítěte do rodiny jim výrazně změní život na mnoho let. Žadatelé by měli zvážit, jaké plány mají oni sami do budoucna a jak moc jsou schopni svůj život podřídit přijatému dítěti, aby mu zajistili co nejoptimálnější podmínky pro dobrý vývoj.

Příběh druhý: Dítě si potřebuje vytvořit pevnou vazbu

Dnes jedenačtyřicetiletá Vladimíra Nahodilová si do pěstounské péče vzala holčičku asi před 6 lety. Vlastní děti mít nemohla, ale toužila stát se matkou. O dítě požádala spolu s přítelem, ale přestože zůstala sama, dcerku si z kojeneckého ústavu nakonec přivezla a nikdy nelitovala.

Příběh třetí: Musím ji naučit zlobit

Když ve své rodině řekla, že by si chtěla vzít dítě do pěstounské péče, její vlastní 15letý syn moc nadšený nebyl. Jeho sestra právě začala studovat vysokou školu v krajském městě a našla si tam také podnájem. „Syn si myslel, že teď si konečně užije pozice jedináčka. Nechtěla jsem na něho tlačit, tak jsem dva roky počkala. Pak už byl vstřícnější,“ říká 44 letá rozvedená Hana Jurajdová.

Příběh čtvrtý: I neveselá pravda je srozumitelnější, než tajemné prázdno.

V době, když jsme náš život spojili s Janiččiným, jsme hodně přemýšleli o tom, jak to zařídit, aby pro ni to, že bude vyrůstat v naší rodině, bylo co nejjednodušší. Dohodli jsme se s manželem, že o tom, že je Jana osvojená, s ní budeme mluvit od malička, a pokud bude jako velká slečna (v našich představách tak minimálně po patnáctém roce nebo radši ještě později) chtít vědět něco o své biologické rodině, tak jí potom řekneme vše, co víme, a případně, když si to bude přát, tak ji v pátrání po biologických rodičích podpoříme.