Příběh čtvrtý: I neveselá pravda je srozumitelnější, než tajemné prázdno.

Když dnes pozoruji svoji milou a krásnou třináctiletou dcerku Janu, myslím na to, že jsem nesmírně vděčná za čas, který jsme doteď společně mohly strávit, a těším se na další dny a zážitky, které máme ještě před sebou.

 Myslím na dobu, kdy jsme se s manželem rozhodli přijmout do naší rodiny další dítě, přemýšlím o představách, které jsme o novém členu naší rodiny měli, a o tom, jak nakonec bylo všechno jinak. Vzpomínám na první návštěvu v kojeneckém ústavu a na malý roztomilý uzlíček, který jsme si nesli domů. Janičce byly necelé tři měsíce, první měsíc života strávila na JIPu v porodnici a další dva měsíce v kojeneckém ústavu. Když jsme si Janičku odváželi domů, vážila čtyři kila a oproti jiným tříměsíčním dětem ji lidé okolo vůbec nezajímali. Nejenom, že se neusmívala, ale ani se na nás nedívala. Byla moc hodná, krásně jedla, krásně spala, skoro neplakala a o nic se nezajímala. A tenhle stav jí vydržel další dva měsíce. Postupně jsme ji začali zajímat a potom se začala i usmívat. Nejdřív jenom malinko, trochu na mě a hodně na moji babičku, která s námi o prázdninách trávila hodně času na chalupě a od Janičky se téměř nehnula, a brzo i na další lidi okolo. A potom přišly další pokroky, ze kterých jsme měli všichni velkou radost. Z Janičky pomalu vyrůstala krásná a šikovná slečna.

Po té, co k nám Janička přišla, jsem hodně změnila několik názorů na věci spojené s vývojem dětí. Dříve jsem si například myslela, že pokud mimčo vyrůstá v ústavu jenom pár týdnů nebo měsíců, a potom se dostane do milující rodiny, tak se jeho vývoj rychle srovná a to, co se dělo v prvních týdnech života, zůstane zapomenuto. Život s Janičkou mi ukázal, že všechno může být i jinak. Velkým problémem se ukázalo být počůrávání, které Janičku v některých náročnějších situacích trápilo o mnoho déle, než je běžné, stejně tak jako občasná enkopréza. Samozřejmě, možná to nemusí mít s prvními týdny života strávenými v ústavu žádnou souvislost, ale i některé odborné výzkumy říkají, že děti, které začátek svého života stráví v prostředí, v němž není možné navázat bezpečnou pevnou vazbu k jedné osobě, se potýkají s podobnými problémy daleko častěji, než je běžné.

                V době, když jsme náš život spojili s Janiččiným, jsme hodně přemýšleli o tom, jak to zařídit, aby pro ni to, že bude vyrůstat v naší rodině, bylo co nejjednodušší. Dohodli jsme se s manželem, že o tom, že je Jana osvojená, s ní budeme mluvit od malička, a pokud bude jako velká slečna (v našich představách tak minimálně po patnáctém roce nebo radši ještě později) chtít vědět něco o své biologické rodině, tak jí potom řekneme vše, co víme, a případně, když si to bude přát, tak ji v pátrání po biologických rodičích podpoříme. O osvojení jsme skutečně s Janičkou mluvili od malička, ale otázky na biologickou rodinu přišly daleko dříve, než jsme očekávali a chtěli. Viděli jsme, že Janiččina potřeba porozumět svému příběhu je opravdu velká. Otázky, komu je podobná a jaká asi byla její první maminka, byly časté. Po poradě s odborníky na problematiku NRP a ve spolupráci s nimi jsme biologickou maminku naší dcery vyhledali a Janička se s ní setkala. Janička se od ní dozvěděla, co se stalo v době jejího narození a proč se ocitla v kojeneckém ústavu, a dostala fotky a informace o sourozencích. Rozhodnutí vyhledat biologickou maminku naší dcery nebylo pro nás, rodiče, vůbec lehké, ale dnes ho hodnotím jako správné. Janičku setkání hodně uklidnilo, mám pocit, že odpovědi na otázky po začátku jejího života jí pomohly posunout se v životě o krok dále. A mně se také s Janičkou o jejím životním příběhu lépe hovoří. Tahle zkušenost mě znovu ujistila v tom, že pokud máme před dětmi tajnosti, jejich výchovu si tím komplikujeme. A také jsem pochopila, že pro děti v náhradní rodinné péči je důležité seznámit se se svým životním příběhem a zjištěná fakta (i když mohou být často nepříjemná) spojit se svým životem. I neveselá pravda je totiž srozumitelnější, než tajemné prázdno.